Jí v oku plála vlídná zář, když hlavou klesla na polštář a v ekypáži domů jela a rozkoší se ještě chvěla
a úsměv hrál jí na ústech. Dřív dlouhý průvod před ní táh', družičky v bílých šatečkách a růže sypal ten dav něžný
před vzácný povoz paní kněžny a hudba hrála fanfáry. Pak zastavili, lokaj slez' a kolem zavzněl hlučný ples,
a s úctou dav se kolem plazil. To nalezených dětí asyl teď se vší slávou světili. A protektorkou byla tu
a byla v plném rozkvětu a slušelo to vzácné paní, lid nedíval se jinam ani než v její posud krásnou tvář.
A vzácnou kytku, tajíc dech, jí dítě dalo na schodech a slavilo ji prostou řečí a dole příval stále větší
a zvony zněly nahoře. A jak teď jela domů zpět, dál slyšela ty davy pět a v ekypáži plno květů
a růží, kytic, věnců je tu a rozkoše a nádhery. A vůz jak přijel k paláci, kdos v stínu tam se potácí
a než-li vrátný srovnal záda, jí krve nach se v čelo vkrádá, jak pravil stín: – Mám, paní, hlad. – Však letem vůz jel do dvora
a ten stín venku vrávorá, jej hlad a stud a bída jímá – a děcko v hadrech obejímá ten strnulý a bědný stín.
A ve dvoře jak lokaj slez', ta paní kněžna bleda dnes, v pěsť zaťala se malá ruka – – A venku něčí srdce puká
a stín jen zlomen vrávorá. Tam k matce vstoupil mladý pán a polibky byl zasypán a nevěděl, že chvíle jedna,
co jeho dcerky matka bědná u paní kněžny žebrala. A ta jen děla: – Žebráci! – Ta venku dál se potácí.
A její dech tak žhavě horký. Leč ústa paní protektorky se usmála v té zpomínce: Jak dlouhý průvod před ní táh',
družičky v bílých šatečkách a růže sypal ten dav něžný před vzácný povoz paní kněžny a hudba hrála fanfáry.
Cookies on Poetry Cove