Dnes venku první sníh tak měkce, tiše padá... Den ze dne šiji s matkou – a jaké je to žití,
dnů všedních dlouhá řada s tou chvílí štěstí krátkou, – to srdce nejlíp cítí. Ó hvězdy nocí mých,
vy tmavé, věrné oči! Já dívala se na tě, v ty vlídné, smutné tahy – Ó já tě měla ráda
tak horoucně a svatě, Ó neznámý, Ó drahý! Z těch očí hlubokých co plálo svaté záře!
A u okna jsi stával, já viděla, den celý ton k tonu tiše klada, jsi vždycky malovával
a my se oknem zřeli. Těch očí, jež jsi zdvih', a usmál jsi se na mne! Já nevím, jak to bylo...
Však zdá se mi, ta sláva že příliš v oběť žádá – než bída co ti zbylo? A kdo se po tom ptává?
A dole šum a smích a miláčku, my tady. Já šila s matkou a ty jsi celý den byl v práci,
ty nadšen a já mladá – Však byl jsi orel spjatý – a bída utrmácí. Můj zrak tě často stih',
jak býval jsi tak bledý. A mlhy táhly teskné a já se darmo ptala, kdo život lidský skládá
a proč tak divně leskne se v nebi hvězda malá. A tam z těch oken tvých pak nedíval se žádný.
A víc se neusmály tvé vlídné, smutné tahy – – a já tě měla ráda a ty jsi šel snad v dáli,
Ó neznámý, Ó drahý. Ó hvězdy nocí mých, vy tmavé, věrné oči! Tvé okno zbylo prázné
a zbyla jen ta tma tam, kdy duch se nejmíň nadá. Mně v oku slza vázne, jak darmo k oknu chvátám.
A milý hlas tvůj ztich' – ni s bohem jsi mi nedal. Až přišli jednou ráno... Pak chÓr v tvé jizbě chudé
a věnců dlouhá řada... Tam bylo dokonáno – a kdy to u mne bude! – A venku první sníh
tak měkce, tiše padá...
Cookies on Poetry Cove