Noc tichá je a vlahá
a plna snů a blaha,
kdy člověk vzpomíná.
V měsíce záři divné,
ten nástroj na zdi živne;
Ó píseň zoufalá,
slyš, oddech tajeplný
těch strun tam čeří vlny
na viole d'amour.
Ó kde ta ruka, která
tu vždycky za večera
ty struny budila,
že třásly se a chvěly
v ten sladký večer celý,
v tu krásnou jarní noc!
Kde ty, jenž si tu stával
a tak své milé hrával
na viole d'amour.
A ona – ona kde je!
V těch strunách se to chvěje
jak tichý, zašlý pláč.
Ó dávno zašlé chvíle!
A hrdlo sněžně bílé
se chví, to labutí,
a chví se píseň snivá,
s níž jiná v souzvuk splývá
na viole d'amour.
A jednou chvěly jste se,
Ó struny, v divém plese,
to bylo jako mráz
když táhne v lada holá,
a zní to, pláče, volá –
Ó píseň zoufalá! –
tak zrazen, večer celý
kdos hrál tu osamělý
na viole d'amour.
A naproti ta záře,
jak přišli od oltáře,
a ples a šum a smích,
ten úsměv v mladé líci –
a tady klesající
kdos s čelem krvavým...
pád... a pak ticho zase...
jen struna dochvěla se
na viole d'amour.
A potom na té stěně
kdos jiný zamyšleně
svým okem dlívá v snách.
A náhle v záři divné,
ten nástroj na zdi živne –
Ó píseň zoufalá,
slyš, oddech tajeplný
těch strun tam čeří vlny
na viole d'amour.