Že do duše mu mluvil kněz, on jako hříšník stál tu dnes a přeslavnému tomu rváči dnes prvně oko vlhlo v pláči
a on jak dítě zaplakal. Jen tedy sám už... kolik dní, co slyšel výkřik poslední; co hrozný pohled jeho ženy
byl ztrhaný a omlžený a v sloup se zvrátil v mrákotách. A umřela... On pil a pil, že dávno rozum utopil –
leč do hrobu jak hleděl za ní, v té chvíli práčem nebyl ani, ve chvíli té byl člověkem. A kde stál drsný vesský dav,
jej zraky v duši pobodav. „Tak, teď ať pláče,“ lidé děli, „to jakobychom nevěděli, že utrápil on ženu sám.“
A v něm tím slovem všecka krev ustydla v ráz, – leč pohleděv tam ke dnu hrobu, sklonil hlavu a šel jak hříšník středem davu...
kdos hodil po něm kamenem. A kámen sletěl na témě. On klesna, povstal se země, jen obrátil zrak sklenný, tupý
a odvrávoral do chalupy, kde žil, jak žije v boudě pes. Tu smutněj' bylo každým dnem a v oku jeho nevlídném
se tměly chmury, v jeho čele tak posupné a zdivočelé se dumy těžce motaly. Tak zatím zima znenáhla
v sněhovém plášti přitáhla a do samoty v horách skryté s ní přišli jednou Jezuité a v chrámě vesském kázali.
I on zas prvně od těch dob sem na nebožčin přišel hrob. Jak divná změna s ním se děla! Zas poprvé šel do kostela
a vyslech' celé kázání. A bázliv skrčen v tmavý kout sem denně chodil poslechnout, jak hřímalo to v chrámku vesském...
a oči jeho plály leskem tak horečným a příšerným... A denně mlčky chodí sem těch kazatelů za hlasem
a tiše pak se domů plazí a neví, co mu duši mrazí a co mu hoří ve skráni. A přestal prát se, přestal pít,
že nemohli to pochopit. A řekli: „Stůně.“ Snad. Leč býval jen v kostele, i doma zpíval jen vážné písně pochmurné.
A tak byl jednou krutý mráz a nad krajem se měsíc třás' a on tu myslil jako zpitý na nebožku a Jezuity
a na nebe a na peklo. A myslil si na život ten a jak byl přec tak nešťasten, on, silák. A tu napadlo mu,
jak přec je už tak dávno tomu, co poznal kdysi ženu svou... A myslil, čím to tenkrát byl, když poprvé ji políbil...
To bylo dávno, kdysi v létě v takový večer, vše kdy zve tě jen k lásce, žhoucím polibkům... A kdo to všecko vypoví?
Květ na ně pršel lipový a v ptačích písní sladkém zvuku tam světec stál, Jan z Nepomuku, a v jeho loktech zpíval pták.
Až divnou úzkost v oku měl, když na vše teď si rozpomněl... Teď vyšel na práh... psi jen vyli a měsíc plál tak mrtvě bílý,
kol byla jasná zimní noc. Stál bledý jako mrtvola, zrak jeho bloudil do kola – hle, tam to bylo: v cesty polou
pod nachýlenou lipou holou se bělal sochy šerý stín... A dále hřbitov chudičký a na něm jako bludičky...
On šeptal: „Bože, jak to zebe...“ A nahoře se třáslo nebe hvězd chvějným leskem planoucí. „Tak, ty jsi jednou chránil nás
a teď tam stojíš a je mráz a ty jsi venku, pořád venku...“ A jak by bál se o myšlénku, se v bázni kolem ohlížel.
A děl: „Mně řek' ten černý pán, že hříchy jsem až zasypán... O ne, o ne, mně tak je lehce a ani se mi spáti nechce...
ten svatý jak je venku sám...“ Zas myslil, co mu říkal kněz, a bylo mu tak smutno dnes; a přeslavnému tomu rváči
zas jednou oči zvlhly v pláči. On šel tou nocí sám a sám. A v půlnoc ze vsi víc a víc psi táhle vyli na měsíc.
A on tam s těla trhal šaty a zpíval: „Svatý, svatý, svatý...“ Hlas jeho letěl v spící kraj. „Tak vidíš, vidíš...“ hlavou kýv',
„že nevzpomněl jsem, blázen, dřív! Ty mrzneš tady v zimní noci a jsi tak sám a bez pomoci, zde, přikryj se mou halenou!“
A na svatého hleděl dál a svatý se mu živým zdál – a zdálo se mu, že ten svatý se vděčně choulí v jeho šaty,
že vlídně naň se usmívá... „Tak vidíš, vidíš... vše ti dám a tu noc s tebou pohlídám. Však vím, že se ti tuze stýská.
Až v oku se ti slza blýská, – nu neplač, neplač, jsem tu já.“ A kolem krutý, velký mráz a nad krajem se měsíc třás'
a on tu myslil jako zpitý na nebožku a Jezuity a na nebe a na peklo. Tou nocí těžký smutek táh'
a on tu dřímal v mrákotách. Tak našli ho: před svatým v poli se zastavili u mrtvoly, jež ležela tu ve sněhu...
Cookies on Poetry Cove