Heřman z Bubna byl udatný pán,
který šel jednou na divný výlet,
neboť mu rozkaz byl ukrutný dán,
zvěř dravou aby šel flobertkou střílet.
Tedy tam střílel opice,
tygry, lvy, slony a jiné šelmy,
až dobrodružství tropíce
jednou byl polekán velice velmi.
Kde rozprostírá se aequator,
– ó běda, boha za milost proste! –
tam v poušti stojí neznámý tvor,
na kůži samý hřebík mu roste.
Heřmanův kůň – jak známo – se lek’,
před potvorou divnou se vzpouzel.
„Pro vlast a pro ni!“ Heřman si řek’,
„což jsem zapadl do říše kouzel?“
Nabrousil sobě píku svou hned,
ubohou duši svou poručil bohu,
s podivnou obludou v boji se střet’,
až náhle podrazil třetí jí nohu.
Leč běda! nastojte! jaký to hlas?
Lidský hlas v obludě úpí!
Heřman však chytil ji za provaz,
myslil si: „Tohle to Hagenbeck kúpí.“
Tak s tvorem divným dále se bral,
ale, ó běda, než zpátky sem došel,
tvor ten žalostí stále řval,
nejedl, nepil, třetí den pošel.
V museu nyní uchován jest,
lví kůže mu pod hlavu dána –
ať sladce dříme tam, budiž mu česť –
a ať se nezbudí, pro Krista Pána!!