Elegán byl ve všem prvý,
honosil se modrou krví,
pansky vždy si ved’.
Zdědil zcela slušné jmění,
a „z“, jež byl ke příjmení
dostal jeho děd.
Vnuk ten byl už kusem šlechty,
růst si nechal dlouhé nehty,
žil tak: pil a jed.
Panské choutky měl i mravy,
takto ale vrták pravý,
na rozum si sed’.
Komu není dáno shůry, –
však nějaké synekury
opatří mu svět!
Poslali ho tedy zčerstva
někam až do ministerstva
na přímluvu tet.
Však v tom postavení novém
dlouho nebyl. Klacek, slovem.
Hňup, analfabet.
K ničemu tam nebyl jaksi.
Zhola nepotřebný v praksi,
dvakrát dvě by splet’.
Co s ním krom té drahé duše?
Bylo nutno, jednoduše
poslati ho zpět.
Pracovat? Ó Pánbůh chraniž!
„Jsou, kdož nepracují, aniž
předou...“ Co by před’?
Umřely mu staré tetky,
dědil. Honem pro baletky.
Kočár sem, a hned!
Koně, víno, karty, směnky,
automobil, milostenky –
ó těch dobrých tet!
Koně, lásky, automobil, –
všechno měl a všechno probil
do třiceti let.
Vzpomíná na doby zašlé –
co teď? Práce? Na tu kašle.
Dřít se naposled?
Zatracený život: na psí!
Všechno pryč a prázdné kapsy,
hlava, jak by smet’.
Ke spleenu to podnět zavdá:
erb i korunku má, pravda,
na ní hrotů pět.
Korunku má – ne však onu,
za niž možno seladonu
jakž takž večeřet...