V stínu lípy mlčky stál v zadumání večer celý. Jak ten večer zvolna splýval, on jen stál a jen se díval
zamyšlen a osamělý na tu lípu, na ten strom. A zas patřil v tmavou dál, hlubokou a nedohlednou,
dalekou a spící v mlze. S očí jeho tryskly slze, chvěly se a tváří bědnou tiše, volně kanuly.
A on – byl to vetchý muž, chudý byl a otrhaný – hledal v kůře, hledal... náhle zachvělo se nitro spráhlé
a ten tulák světem štvaný jako dítě zaplakal. A co viděl: písmena dvě tu v kůru vryta byla...
A on děl: „Jak dávno to je, kdy jsme tady bez pokoje v slzách stáli, moje milá... Ó, má žena...“ zašeptal.
Vzpomínal... a bylo mu, že z těch písmen cosi vstává, probouzí se, roste, živne... Hle, teď vzplály oči divné,
zakývala známá hlava, rost' a splýval dvojí stín. Jemu bylo, z písmen těch že cos k němu dýše známě,
že z té lípy němou tiší hlas tak sladký, drahý slyší, že z těch větví dívčí rámě vine jej v své náručí...
Cítil, že jej líbá kdos, mrtvé štěstí v duši křísí. Jejich rty se v sobě chvěly. Ticho vše. Jen pohled vřelý
mluví za ně... jako kdysi, když tu stáli také tak. Tenkrát líbal bez konce, líbal, líbal ústa její,
slzy z oka, stíny z čela mlčky líbal, když se chvěla, jak se v bouři květy chvějí, jak lilie ve vichru.
Ona potom v modlitbách sepjala své ruce malé, on jen housle tisknul k hrudi, – to, co v nich se potom budí,
pláč je muky neskonalé, to je píseň zoufalá. Vše to bylo jako dech a zas jako lehké vání,
jako mráz a těžké snění, jako nářek v rozloučení, a zas jako žalování a jak výkřik bolesti.
On v tu píseň všecko dal, štěstí svoje zašlé záhy, prvé lásky sladký pocit, těžkou ránu, kterou procit –
i jak do neznámé dráhy od svých prchá v širý svět. Když jich srdcí tichý ples každý, každý rušil tady,
pyšný otec, matka chudá, – tíží i ta rodná hruda, tíží vše – a on je mladý: prchnou, s bohem na věky.
V tu noc lípa šuměla, kývala a třásla hlavou... Ještě v starou její kůru jména ryl, pak vzhlédli vzhůru
a pak tiše nocí tmavou šli jak hlavou myšlénky. Zašli... V dáli, za mořem přece byli šťastni chvíli.
...Nebylo jim věrno štěstí... Nad ní v dáli tráva chřestí a ten cizí vítr kvílí těžkým pláčem mrazivým...
V hoři stokrát vlasy rval, po tom dítě za ní šlo mu a on, zlomen, šílen, spěchal od hrobů, kde všechno nechal,
jako žebrák přišel domů, kde jej nikdo nechtěl znát. Hledal stále její stín... A ten zpět a zpět jej táhne,
láká, vábí, volá, kyne, – blíž a blíž, – v ty kraje jiné, odkud jen se časem nahne bílá, teskná její skráň...
A tak přišel po létech zas k té lípě, štván a chudý... Ó, co tušil... váhá, stane... Ah, to srdce milované
hledal stále, vždy a všude a šel vždy a stále sám. A teď viděl světlý stín skláněti se níž a níže
k svému čelu... jaké štěstí! a v tom šumu ratolestí cítil, že jej cos tu víže, upoutává na věky.
Tak mu bylo, z písmen těch že cos k němu dýše známě, že z té lípy němou tiší hlas tak sladký, drahý slyší,
že z těch větví dívčí rámě vine jej v své náručí... Cítil, že jej táhne cos výš v tu lípu, výše, výše,
k tomu jménu... Kdos jej volal a on více neodolal – a na jedné větvi tiše k ránu visel nebožák...
Cookies on Poetry Cove