Na dvoře vítr zvedá se v listech duté lípy. „Má ženo mladá, že se chvíš a žes tak bleda,
ni polibků mých nesplácíš a co ten zrak tvůj hledá, a co kdes touží v dáli té – a oči tvé jsou zalité
a skráň tvá zamyšlená?“ Na dvoře vítr sténá v haluzích duté lípy. „„Ó nech mne být, Ó nech mne, nech,
jdi, nic to není... Však poslechni jen, v lupenech to divné šelestění – rci, neslyšíš tam žádný hlas
a dětský pláč... Bůh duši spas, už je to nejináče.““ Na dvoře vítr pláče v haluzích duté lípy.
„Ó ženo má, Ó ztiš se, hleď, to vítr lkavý tam burácí a nocí teď blesk letí mihotavý
a do svatební noci nám tak rudě plá a korunám ty větve nachyluje.“ Na dvoře vítr duje
v haluzích duté lípy. „„Ó milý můj... ne, půjdu spat – Ó nech to všecko. – Leč rci, máš opravdu mne rád?
Já byla pouhé děcko a tys mne chtěl – pak přišel on – Ó slyš – ten dlouhý, žalný ston, zrak dětský sklenný, tupý...““
Na dvoře vítr úpí v haluzích duté lípy. „Ten zrak tvůj hoří... věru strach mne, ženo, jímá.
Ty – a ta noc – jak tehdy v snách s očima krvavýma u lípy té když našel jsem tě omdlelou a zanes' sem
tě k nám, noc byla divá – “ Na dvoře vítr zpívá v haluzích duté lípy. „„Ta noc, ta noc... Ó muži můj,
Ó kdybys věděl... Ó probůh, muži, u mne stůj, ten zrak zas na mne hleděl tak bez pokoje... byl jak mráz
a pálil, pálil... viděl nás a již se nezamhouří...““ Na dvoře vítr bouří v haluzích duté lípy.
„Ó ztiš se, ztiš – jen blesky zřím a... běda, ženo! Blesk udeřil – hle, zarudlým vše světlem ozářeno –:
ty nedýcháš... a lípy kmen je puklý a tam vyvržen trup dětský. – – Matko vlčí! –“ Na dvoře vítr mlčí
v haluzích puklé lípy.
Cookies on Poetry Cove