Pan rytíř Kuneš z Pappenštejna
ve chvíli krásné odvahy,
když hořel touhou první bitky,
meč k boku připásal si břitký
na Saraceny, na vrahy.
Již hořel touhou rubat hlavy
a zaslíbenou vidět zem,
tož rozloučit se musil nyní
i s fešáckou svou hospodyní –
bylť totiž starým mládencem.
Pan rytíř Kuneš z Pappenštejna
však opanoval vnitřní žel,
a třeba mnoho v srdci zkouší,
statečně vyjel na bělouši,
však přec se pořád ohlížel.
A čím dál, níže klonil hlavu
a víc byl smuten, divná věc,
měl v srdci muka pořád stejná
pan rytíř Kuneš z Pappenštejna,
ctný pán a starý mládenec.
Ach, kdo ví, zpátky-li se vrátí,
po čertech zlý měl v noci sen,
(onť se sny vůbec míval potíž),
a dneska se mu zdálo totiž,
že nos mu uťal Saracen.
Hoj, páni bratři už se sjeli,
však zbledl náhle rytíř náš,
pan rytíř Kuneš, starý panic,
a děl, že je mu dneska nanic,
a že pojede zítra až.
Prý hlava, tento, kdesi cosi,
pan rytíř trpí závratí,
a zuby prý mu trnou, běda, –
a ne a ne, a jinak nedá,
a jako rtuť se vytratí.
Den druhý minul i den vterý,
zub stále bolel neblahý.
Až hanba páni bratři kleli,
a, jakáž pomoc, sami jeli
na Saraceny, na vrahy.