BALLADA.

To boží slunko dnes tak divě pálí. K vám, pane hrabě, hosti jedou z dáli. To boží slunko dnes tak divě plane a upomínka v hlavě ustarané.

Já vidím zase poupátko to svěží, v své zahradě mu rovna najdu stěží. Já vidím ji a slza stéká tváří. Ó pane hrabě, smutné je to stáří!

Ó pane hrabě, dcera má už v zemi, jak byla krásná, přece dosvědčte mi! Ó pane hrabě, plný rosné vláhy byl její pohled zářící a blahý.

Já stále zřím ten úsměv její dětský. A jak mé květy milovala všecky! Jak růže začly kvést, již nevyšla si bez růže, kterou v černé zatkla vlasy.

Jak růže začly kvést, vždy jednou spjaty na mladých ňadrech byly světlé šaty. Jak růže začly kvést, v tu chvíli na ni mně žárlily, na krásnou svoji paní.

Ó pane hrabě, dcera má už v zemi, jak byla krásná, přece dosvědčte mi! Ó pane hrabě, pane hrabě, kdo ví, kde zlomil jste mi ten květ liliový!

Vy nevíte? Ó jak to bylo: dcera má ztratila se jednou za večera. Ó pane hrabě, lidé měli uši: vám čest a ďáblu prodala svou duši!

Ó pane hrabě, jak mi bylo bez ní! Víc její píseň nad zahradou nezní. Ó pane hrabě, za ta muka hrozná ať stokrát větších vaše duše pozná!

Ó jak mi bylo, jak mi bylo, pane, když zpět mi přišlo dítě milované – A v jejím lokti plakal synek malý – a v zimě jsme je oba pochovali.

A byl kol mráz a v sněhu spala země a mrazivěj' a pustěj' bylo ve mně. A ta, jež nad vše ráda měla kvítí, mi musila tak chudá odejíti!

A pane hrabě, jeden kvítek ani já nemoh' dáti do stuhlých jí dlaní... Teď vzpomínám a slza stéká tváří. Ó pane hrabě, smutné je to stáří!

To boží slunko dnes tak jasně plane a upomínka v hlavě ustarané. A hřeje to jak jarní paprsk měkký, že tisíckrát jste proklet na vše věky.

A já bych zajásal tu mukou šíle, že konečně i vaše přišla chvíle. Vy kytici dnes nevěstě své dáte, – hle, jak jsme se tu sešli jedenkráte!

Již k vaší svatbě vše se k zámku žene. Mít květy budete, však – otrávené...