„Babička.“

Neděle byla, den byl parný, žhavý, a já tak sám jsem po Paříži bloudil. V tom hlučném víru, jenž kol divě proudil, kde černaly se nespočetné davy,

najednou smutno bylo mi. Tak cizí zde byl jsem všem v té vřavě neobsáhlé, kde člověk jako v moři krůpěj zmizí. A bůh ví proč, mně zastesklo se náhle,

jak někdo by mi smutek v duši hodil. Ty davy tísnily mě, mezi těmi, již hlučně kolem bavili se, němý já jediný jsem bez úsměvu chodil.

A pocit samoty mě náhle schvátil v tom moři hlasů cizích, jež kol zněly, já z polí Elysejských jsem se vrátil a po nábřeží šel jsem osamělý.

A nevím, jak to přišlo, možná z nudy, jsem zastavil se u zábradlí Seiny, na kterém antikvář svůj krámek chudý si pořádá, kde knihy rozloženy

jsou porůznu, jež koupit můžeš, chceš-li. Antikvář, člověk ubohý a sešlý, se klidně dívá, v jeho knížek směsi když hledá někdo celé odpoledne,

či kdosi přijde-li a v knize jedné když o zábradlí opřen klidně čte si a odejde. – Já zastavil se v chůzi a prohlížel si nápisy a vazby

těch plodů cizí, jinokrajné Musy a přemýšlel jsem, z knih těch která as by se hodila mi za lekturu dneska. A najednou – ó zázrak – v tomto braku

co našel jsem, to byla kniha česká!... „Babička“ Němcové! Já svému zraku jsem nevěřil. A přec to ona byla, „Babička“ naše, předrahá a milá

ta česká kniha zde, v té cizí dálce, ta drahá česká kniha, klenot ryzí! A jméno, jež jsem četl na obálce, to jméno Boženy v té zemi cizí

mě k slzám jalo. Já si knihu koupil a chvatně její obracel jsem listy... Daleký český kraj mi v mysl vstoupil, dech ovanul mě milý a tak čistý

a bylo mi, že sám tu nejsem více v té velké Paříži. Šly kolem davy, jak vlny v moři stále vzrůstajíce, leč mně se zdálo, že kol mojí hlavy

šum našich českých hor a lesů vane, hluboký, svatý dech, jenž srdce hojí... Ó drahá kniho, z každé stránky tvojí tak horoucně a s takou láskou psané

mne ovanulo zde, v té cizí dáli, posvátné kouzlo domova... V mém snění obrázky z dětství drahé náhle vzplály, pohádky babičky, nad kterou není...

Kol Paříž hlaholila jako moře a žitím kypěla a ruchem vřela – leč dnes to všechno v duši zní mi cize: já s láskou četl jsem v té staré knize,

jež byla mi tak jako přítel milá a bůh ví, jak v tu Paříž zabloudila. A vzpomínkami do dálky se noře myslivnu zřel jsem, jak se v lesích bělá,

a zřel jsem večer hvězdný v tiché kráse a babičku, jak na prahu tam stojí, a Barunku, jak zamyšlena ptá se, zda Viktorka má také hvězdu svoji...

Jak v moři vlna druhou vlnu stíhá, bez konce davy kolem jdou a pílí, kol Paříž hlučela, – leč mne v té chvíli víc těšila ta chudá, stará kniha,

a zdálo se mi, že ten ruch kol splývá v šum lesů a že tišším jest a tišším, a zdálo se mi najednou, že slyším, jak Viktorka tam v hukot splavu zpívá...