Tak zdá se mi, že moře beze hrází,
tůň bezedná a dlouhý život celý
je mezi tím, co s minulostí dělí
mne otázkou: – Co, dítě, tobě schází? –
Nic, matko, nic... že z žití puklé vázy
mi prchá mír a hvězdy mé se stměly
a pohasly... co s tím. Kdos rozechvělý
přec na mé čelo bílé růže hází.
Ta upomínka dokud neprchne mi,
vím, neklesnu. A přec se za mne modli.
Ó vím, tvé srdce dobré neskonale.
A zveš mne zas, až jaro s květy všemi
se vrátí k nám a slunko na všem prodlí
kol s usmíváním... Kde já budu ale...