A jen tak, co by řekl „švec“,
auto je zas už v pekle,
dál supe, trhlý ztřeštěnec,
hlučí a troubí vztekle.
Obluda už je v prachu kdes,
náves je za ní s louží,
benzinu vůně prvně dnes
líně se návsí plouží.
Strašidlo už je za horou,
dále tam soptí, troubí, –
ale co za ním, potvorou,
zůstalo běd a zhouby!
Mladý tu vepřík, mrtvola, –
již proň dozrálo zelí!
Husy i kachny, dokola
jídelní lístek celý...
Jak nožem když ho zařeže,
kohout statečný kles’ tu,
nevinnou krví drůbeže
auto značil svou cestu.
Husí krev teče v sirou zem –
škoda, tady se zkazí!
I játra trpí úrazem –
vrazi! bezcitní vrazi!
Ó lidé, lidé bez citu,
sem jen pohleďte blíže,
co drobečků jen leží tu –
kde nudle k nim, kde rýže?
Jen Ořech, bdělý strážce vsi,
živ, leč zmámen se motá,
v dál hledí, zlostí odpliv’ si:
„Prohnala mne ta slota!“
Zázrakem vyváz’ mrcha pes
a slavný úřad item,
hádali, jaký byl to běs,
jak se kmit’ v letu hbitém...
Nikdo jim říci neuměl...
Čas mnohou vzpomínku odnes’ –
jaké ten ďábel číslo měl,
oba nevědí podnes.