Na návsi drůbež hoví si, jak blázen slunce pálí – najednou čerchmant jakýsi se ozve někde v dáli.
A zabručí tam z daleka do posvátného ticha, supe to, funí, zaheká, vřeští a hřmotí, vzdychá.
A co by napočítal pět, zvuk bližší je a bližší, z dřímoty hlavu Ořech zved’, hádá, dobře-li slyší.
Najednou se tím poděsí, jat k tomu nedůvěrou, vyskočí, oči promne si: „Koho tam čerti berou?“
I drůbež vyplašena tím, strach vjel do hejna kuřat, vzbudil se náhlým leknutím již i sám slavný úřad.
Bojovně postavil se v šik v udatenství svém starém, a „Pozor, dámy!“ kohout vzkřik’ varovně na svůj harém.
Zakejhal houser na husy, ty zbledly, rázem vstavše – cos na blízku již rámusí, ach, již jest pozdě na vše!
Obludy posud nevidět, ji oblak prachu halí a stále blíž a stále vpřed mrak ten se ke vsi valí.
Cos hrozného se řítí sem, v oblaku tom se tajíc a před tím zděšen, s úžasem peláší janek-zajíc.
Ubíhá, letí hupky hup! s čela pot se mu leje, na hřbetě hrůzou zježen chlup: „Zachraňte se, ó zle je!“
Vše chvátí náhlý, mocný děs, vše jato pustým štvaním: peláší Ořech, mrcha pes, i slavný úřad za ním.
Vše rozčileno, v úděse, v panickém letí strachu a za vším jak čert žene se obluda v dýmu prachu.
Vše zachvátí strach proklatý, co nohy má i pracky, ubíhá kvočna s kuřaty i kohout hrdý, čacký.
Jak nad hlavou když zahoří v to žhavé odpoledne, vše utíká jak tenoři, když zas to na ně sedne.
Cookies on Poetry Cove