Je nějak strašně líno dnes,
k odpoledni se chýlí,
pan Ořech vyšel na náves,
a chudák, měl dlouhou chvíli.
Na návsi bláto, husy v něm,
dál trochu slepic a kuřat,
ve stínu klímá pod stromem
dráb, slavný zdejší úřad.
Kejhání husí ozve se,
ozvou se zpěvní vepři, –
Ořechu, téhle fadesse
resolutně se vzepři!
Byl na to líný, zvolna zív’
pohodlně tak, líně,
dál slavný úřad jako dřív
jen palci točil v klíně.
Dotěrná moucha přesměle
beze vší opovědi
usedla jemu na čele, –
nechal ji, ať tam sedí.
Hleděla po něm úkosem,
šilhala vpravo, vlevo,
pošimrala ho pod nosem,
řekla: „Spí jako dřevo.“
Sedla mu potom na řasy –
zlomyslný to nápad!
Hnul brvou, a nic. Řekla si:
„Pane, ten umí chrápat!“
Procházela se po kníru,
protáhla líné tělo,
zmizela v širém vesmíru, –
že se jí lítat chtělo!
Díval se Ořech na ten svět,
na náves hloupou, všední –
takhle to chodí řadou let,
pořád, a ze dne ke dni!
Jaký to život? nelze si
hrát s kočkami ni se psy –
k zbláznění! Z téhle fadessy
chmurné propadal skepsi.
Protáh’ se líně, mrcha pes,
nuda zlá se ho chytí.
Myslil si: „Je tu fádně dnes,
psí je tu živobytí!“