Ať láska se mnou šla, ať bez ní
jsem v osamělé kráčel dny,
v můj život nikdy nezněl, nezní
ten jeden akkord souladný.
A přece toužíval jsem vždycky
a stále v duši touha dlí,
by měkké touhy harmonicky
v můj život jednou zapadly...
Ty nesouzvuku plné dumy,
jež v bolestech má duše sní,
kdy akkord smírný tiše stlumí
a kdy mi život vyjasní!
Byl dissonancí život celý,
šly mraky, s tmavé oblohy
co chvíli blesky burácely
a zlámaly květ přemnohý.
A naději přec duše živí,
že přece jednou v srdci mém
se rozzvučí tón konejšivý
alespoň žití podzimem.
A klidně, usmířen a němý
já chtěl bych čekat na stáří,
až zvuk ten v srdci ozve se mi
a podvečer můj vyzáří.
A nechať dál se mraky ženou
a blesk se nocí mihotá,
jen duši kéž mám usmířenou
se všemi trudy života!