A pravil Bůh: – Jdi dolů na zem chudou,
ty slitování mého anděle,
kde nešťastní a opuštění budou,
jim zlíbej oči pláčem zardělé.
A kde jsou malé, opuštěné děti,
jim za matku buď v lásce nejvyšší,
chraň jejich sny, když tiše k čelu sletí –
hlas matčin sirota v nich uslyší.
Jak matka sama dítě do snů hýčká,
do zlatých snů, jež hvězdami jim tkám,
ty hebce zlíbej drobných dětí líčka,
buď věrným strážcem chudým sirotám...
Tak pravil Bůh, a jako přelud světlý
se anděl snesl v zemské údolí,
úsměvem jeho zlaté růže zkvetly,
a co dřív hnětlo, již tak nebolí.
Jde světem, zář se lije s jeho hlavy,
jde tušený jen dětmi v jejich snech,
nahlédne všude, všude krok svůj staví,
jde neslyšen a tiše jako dech.
Jde, čílka spícím hladí tiše, hebce,
jim kolébavku zpívá o ráji,
pohádky zlaté opuštěným šepce,
hladové sytí, žízeň ukájí.
K těm, kdož jsou opuštěni, vždy se hlásí,
v sen zlíbá víčka pláčem zardělá –
a dlouho potom dítě vzpomíná si,
že v snách vidělo svého anděla.