Ne, nemohu... ni na chvíli
už nemohu víc zapomenout na tě,
i když to srdce zakvílí,
i když se život šklebí jedovatě.
V mém nitru skrytě žije dál
cos neznámého, co mne k tobě nutí
přes nahé, drsné srázy skal,
jež vzhůru pnou se v tichém ustrnutí.
A teď už mdlý jsem, nastokrát
zas padám zpět, mráz ostrý duši zebe –
chtěl s tebou jsem se žitím brát,
teď chtěl bych aspoň umřít blízko tebe.