To sílivý byl, hřejný jara dech, jenž kdysi v den, všem radostný a drahý, nes nový život v širé lány Čech ze zradostnělé, stověžaté Prahy.
To svátek národa byl, kterýž světí, probuzen z mrákoty, v níž nepřízní zlé sudby ujařmen byl po staletí. Již zpola mrtev probudil se z ní
jak zázrakem, ke slunci povstal ze tmy a z hrobu k životu. V tom jarním vání radostné Vesny, všemi svými dětmi jsa obklopen, své slavil z mrtvýchvstání.
Nového žití krásné, slavné ráno radostně pozdravil, pln jaré síly a nadšení, jež věnem jemu dáno v omládlé srdce. – Bylo třeba s pílí
a láskyplně, v zanícení mladém vzdělávat úhor, ležící tu ladem po dvě stě dusivých a těžkých let. A bylo třeba dobývati zpět,
co ztraceno v ten bylo čas, kdy málem již pohřební své písně nad ním pěli. A bylo třeba žíti v boji stálém na ochranu svých práv, zrak míti bdělý,
vždy znovu čelit novým nástrahám. A bylo třeba budovati chrám na pamět znovuvzkříšení. Své děti zavolal k práci, výzva jeho letí
od srdce k srdcím, do vsí, měst i dědin, v dům bohatcův i do nejnižší chaty – a muži, ženy, starci vetchých šedin, vše spěchá budovati stánek zlatý,
svůj vytoužený, drahý, zlatý dům. Posvátný Říp i Blaník dumavý radostně dává kámen k základům, i Radhošť, Čerchov z klína Šumavy
přináší svůj, by pevně v každé době stál Zlatý Stánek, srdcím Čechů drahý, jejž uprostřed své Zlaté, České Prahy svým nadšením zbudoval Národ Sobě.
Kéž věky přetrvá, co vystavěno z mozolů jeho! Nejdražší tvé věno, tu lásku horoucí, již národ snes ti do základů Tvých v nejslavnější chvíli
omládlých let a z níž dál jemu prýští zdroj nové lásky, důvěry a síly – tu lásku jeho dál si věrně pěsti pro slávu národa, pro jeho štěstí,
ke cti nás všech po všecky věky příští!
Cookies on Poetry Cove