Nic již s dívkou nechci míti,
Ani hledět, ani mníti
Nechci na to stvoření!
Pod lípou tam Pinka sedí?
Jak jí očko milé hledí –
Zase nové zboření!
O však touhu mou já skrotím,
Všecky mocnosti své srotím
Proti nové žádosti. –
Aj, teď Pinka s drnu vstává,
Kvítí trhá, k srdci dává –
Nech mé srdce milosti!
Nesmím, nesmím na ni zříti,
Tento keř mne musí krýti
Zhusta růží nesoucí. –
Vždyť snad k tomu keři nejde?
Jde – Ó kýž jej brzo přejde!
Zmlč se srdce třesoucí!
Ona stojí? – Nechť si stojí!
Již se zas mé srdce kojí,
Předceť ono zvítězí. –
Již jde blíže, již je tady,
Kdyby neměla jen vnady –
O, již zas mne řetězí.
„Trhej, Pinko! trhej růže!
Mnil sem, že tě srdce zmůže,
Nadarmo se snažilo!
K srdéčku cos dala kvítko,
Očko černé, zlaté dítko!
Všechen odpor zničilo.“