Aj, Vlasteno, má lepoto!
Jako nebe je tvé čelo,
Jako slunce tvoje oko,
Tvoje líce uzarděné
Jako červánky nebeské,
A tvá usta se zoubkami
Jako růžová zahrada
Prokvětaná liliemi.
A tvá ňádra: květné vrchy,
Na polinách blahotučných.
Po ňádrech plynou kadeře,
Jako krásní potokové
Mezi zelenými vrchy.
O, Vlasteno má lepoto!
Dej nebi se na mne smáti,
Dej slunci mne zahřívati,
Dej se kochati v červáncích,
A z té růžové zahrady
Jenom jednu dej mi růži.
Dej mi bráti s vrchů kvítí,
A z tvých polí blahotučných!
Oh! kéž dáno mi se brodit
V čistých potocích, v rozkošech
Mezi vrchy zelenými!
O Vlasteno, má lepoto!
Dalabys mi vše rozkoše,
Svět i nebe dalabys mi!
Lutobore, srdce moje!
Zasmuceno bylo nebe,
zakaleno dlouho slunce;
Líce moje kryly mraky,
Led a sníh byl na zahradě,
Na tvrdých a chladných vrších.
Nesličné bylo vše pole,
Niž je zdobily potoky
Byvše přioděny smutkem.
Aj tu, Lutobor mé jaro
Vlastenu si zamiloval!
Teď pro něj se nebe směje,
Pro něj směje se to slunce,
Rdějí pro něj se červánky,
A z mých lilií a růží
Budu věnce jemu víti! –
I ty vrchy, i potoky
Tvé jsou Luto, srdce moje!
Tyť jsi dal mi vše blahosti,
Tyť jsi dal mi svět i nebe,
Lutobore, duše moje!