Loučení.

Což ustáváš, brnění mi připínajíc? Aj, což slzíš, má drahá Milévo? Mému bratru jednou připiala sem brně, Ach a Milovan v tom boji umřel.

Pro vlast, a kdo pro vlast tuto umírají, V blahé žijí oni vlasti, žijí! Kde ni boj, ni Třas, ni Morana panuje, Bohují, co zhvězdnění zářivá,

Na nebi i na zemi jím dána sláva. Ach nebažiž po tak drahé slávě; Blazeť v luzích s Milévou se tvou kochati, Kde ti Vesna růže v cestu seje;

Varito kde hlásá rozkoše po kobkách. Lzeli nám se v rozkošech baviti, Když kol strašná záhuba se valí na vlast? Válce rek a pěvec míru Čech jest.

Ejhle síně zdobu, dědů štíty slavných! Nehlásají chrabrost synům českým? I Miléva, neníliž dceř Luvojova, Anto pluk náš sám povede k slávě?

Jemuž pro tě přisáhal sem udatenství? Ach takéť sem bujného běloně Sedlávala na otcovských honíc dolích A jen hrdinám pletala věnce:

Než tu ještě neobjal mne Bojoslav můj, Ještě nekájela sem Bojína. Zlaté nemluvňátko tu sedí na síni, Jaké bolesti hrozí mu, neví.

Usměchem nevinným chápajíc se meče – Odpásej meč! drahý muži, zůstaň! Tváli láska neuhasla ku Milévě A ku tvému jedináčku, zůstaň.

Láska, láska neuhasná milá druže! Láska k vlasti, k tobě, ku dítěti, Mne žene do bitvy, zahubiti Němců, Kde se shlukne všecka síla česká.

Nebo přivalíli se na hrady naše, Mne pobijí, tě pro lepost pojmou, Zavlekou tě i s Bojínem v cizé vlasti, Abys vrahy plodila své vlasti –

Ha, polníče volá! Zdráva buď Milévo! Brzy věnčit budeš Bojoslava.