Ještěli pak žiješ tuto? Těli povolal již v temnici Kvetoucího teprv Pluto? Čili v elizejské květnici
Oslavený kvítky zbíráš? Nebo ty jej, nemoc lenivá V suché náručí své svíráš? U tebe či rozkoš přebývá,
Pomníť snad mu nedáš na mne? Kdež tě příteli můj hledat mám? Kdež si podáme zas rámě? Nebo s nevěrností bloudíš sám?
O ty hrozná! smutkem zajdu, Jestlis přítele mi svodila! Ne však, najdu já jej, najdu! Zdali Čechia by zplodila
Nevěrníka? Zdali pravý Přítel nemá chvalné věrnosti Pylada? – Onť, kdyby dravy Šelmy plné líté vzteklosti
Na druha se jeho hnaly, Hodilby co hrom se v cestu jím; Nechťby tlamy rozdíraly, Vzteklosti své chtíce shladit ním:
„Druha jen když opominou!“ Tenť jest pravý přítel, tenť jest Čech! Všickni ať jej k srdci vinou, Jej nám věčně nebe žíti nech!
Nemníš snad, že v podezření Příteli! tě mám? O tyť jsi můj! Dlouhé jen tvé pomlčení Trud můj vzbudilo. Ach, nesužuj
Déle mne, jenžs milostivé Věrné srdce ke mně jevíval: Když sem s tebou žalostivě O nezdárném Čechu mluvíval;
Když jsi mou pěl milou píseň, Kytary pak libozvukami K ní pohrával. Sladkou tíseň Když jsme lakotnými mžikami
Z nebes modra čerpávali, Ježto u večera jasného Rozmanité protkávaly Vlnky, jako kvítí krásného;
Když jsme po našich se straninách Toulali, pastýřské vedouce Rozmlouvání: „Kýž tam v malinách Beránci si skáčí, jsouce
Od pastýřky hezké chráněni!“ Kyž se s tamté příkré skály Hromem křivolakým rozdělené Potok ječe, dolu valí!
Brzy chaloupku jsme chtěli U řeky tam míti, brzy zas Pod hustým dubem jsme sedávali Popoledná, v letní vroucí čas.
Tak zlatých hodin jsme požívali, Vždycky, vždycky na ně zpomínám, Vždy po tobě toužím; chvíly Každou k tvým se těším novinám, –
Nic však, nic mně nepřichází, Všecka marná jestiť radost má, V smutku se mé srdce hází: Tvůj jen list, jen ten mu poklid dá.
Cookies on Poetry Cove