Nebe! jestli milost nehoří
Leč tu na slzavé pouti časné,
Ach, kéž hned můj cit i smysl hasne!
Ať se v slzách srdce nemoří.
Ať mi oheň blaha neboří;
Tam vylítnu v bytí věčně jasné,
Kde jen blaží duši pudy spasné,
Kde se anjel kráse nekoří.
Pakli věčně planeš milosti!
Tedy shasni nebe! kalných očí,
Zmiz, Ó zmiziž mutná bylosti.
Tam ať srdce roztoužené vkročí,
K věkuvěčné krásy čilosti,
Tam, jen tam ji oko blahé zočí.