Věkopustých kochá hradů krovy,
Sklepů černoskalných vězení,
V nichžto hloubné lkálo úpění
Oplakané steskem nočním sovy.
Při luniném šeru žehná rovy,
Jisté všech bolestí zléčení;
Tu se baví v smutném ztíšení
U plačící sochy Ledrerovy.
Ona trudná povzdychání
Pláči sejce svěřuje,
Smutné vrby pěstuje.
Její touze zvěstuje
Svobodu a zradování –
Umíráčku zavolání.