To slunečko, zahalené
v zimní chmury,
málo tepla, světla dává
zemi s hůry.
Babky mrznou ve kožiše
na silnici –
a já při vychladlých kamnech
ve světnici.
Škoda věčná, že vždy obrem
jsem jen v snění –
snes’ bych zlaté slunko s nebe
v okamžení,
složil bych je s beder svojich
někde v kopci,
aby teple svítívalo
celé obci.
Jaká by to pěkná byla
podívaná,
až by k slunci hrnuly se
babky zrána,
na něm nohy, ruce zkřehlé
ohřívaly,
kaši na slunečku zlatém
vařívaly.
Večer přisedly by k němu
s kolovrátky,
dědouškové s dýmčičkami,
s dětmi matky,
zimní čas by letmo míjel
při sluníčku,
doma bychom ušetřili
dříví, svíčku.
Což by slunečko to zimní
každý chválil,
třeba si i kožich na něm
trochu spálil.
Na nebi v těch chmurách po něm
málo bývá,
zemi světlem ani ohněm
nepřispívá.