Ty drahá země zasněžená,
jak v bílou labuť zdáš se proměněna;
tvé lesy širé perutě jsou rozepjaté.
Snad letíš vesmírem a hledáš slunce zlaté,
jež ustoupilo k jihu končinám,
a unášíš mne říše do hvězdnaté,
k níž toužebně svou náruč rozpínám?
Ó blaze, matko, mi pod tvými sníti křídly,
o, nes mne výš a výš, až tam, kde věčnosť sídlí,
až tam, kde vesmíru bůh vojevodí,
na vlnách bezedna se hvězdnou vznáší lodí,
z níž vypustil tě snad jak Noe holubici,
bys zeleň hledala! Proletla’s širý svět
a umdlena se bez ní vracíš zpět;
aj, slyším ve vzduchu tvá křídla šelestící,
jen suchá tebe zdobí ratolesť
na znamení, že všady pusto jest!
O vzleť jen v rychlém spěchu,
z té chmury, temnoty a morového dechu,
jenž obkličuje tebe kol a kol,
a tísní duši mou a v srdci budí bol.
Stav v letu svoje křídla,
až kde se prýští hvězd a sluncí zřídla;
po dlouhém letu umdleném
tam spočineš pak, ty labuti bílá,
jsouc ovinutá boha ramenem!
Tam v duši mou se vrátí vzlet a síla,
a úsměv jeho tváří
květ vykouzlí ti, zeleň, slunnou záři!