Země puká dechem léta žhavým.
Stádo bouřných mračen křídlem tmavým
nad krajinou naší
kolebavě plyne a se vznáší.
Táhnou velbloudů jak průvod ztmělý. –
Snad se v oceánu napájely
a tisíce mil
přes hory a pouště hnal je větru kvil.
Země hyne vedrem; v hoři, v trudu
patří k mrakům k plnému jak sudu
chodec žíznivý,
prosící za nápoj sladký, perlivý.
Slyšeť hromu kladiva a tepy. –
Země čeká, až vyletí čepy,
až poteče k zemi
vody sladký nektar ručejemi.
Ha! juž se to z mraků jen jen lije,
a žíznivá země douškem pije,
jako mléka toky
z prsou matky hošík modrooký.