V prohřátém a teplém vzduchu plno ševelu a ruchu. Kde tam jenom koutek jaký, stojí oblak, stojí mraky.
Noví se zas hrnou hosté a dav mraků stále roste. V oblačném tom shromáždění nikde místečka juž není.
A tu ještě jeden vchází – všechny přived do nesnází. Vchází s hrdou šíjí, tváří – bojovnosť mu z čela září.
Soused na souseda mrká, hlava ku hlavě se strká. Hlava ku hlavě se chýlí, ku černému oblak bílý.
Všichni bručí v mračném davě jako vlny ve Vltavě. Konečně z nich jeden z čista jasna vstal, dí: „Není místa!“
„Místa není, místa není,“ řve hned celé shromáždění. Každý s místa svého vstává a je křik a hluk a vřava.
A již sto se kasá rukou a vetřelci v záda tlukou. Leč mrak vetřelec se brání, třeba krvácí juž v skráni.
Na hlavu jim blesky hází, rány hromem doprovází. Shromáždění hrůzou trne, z nebes síně ven se hrne.
Někteří jak baby pravé nářky vedou usedavé. Soused přes souseda padá a je nářek a je váda.
Mrak je před sebou však žene jako vojsko poražené. Nebem zamračeným běhá bleskem mlátí, ryje, šlehá.
A co obláčkem jen sluje, pláče, sténá, hořekuje. Ukrývá se v horách, lesích, až se jasní po nebesích.
Tichne hluk, až stichne zcela – Obloha je jasná, skvělá. Jen mrak – vítěz v dnešní půtce – stoje stranou mne si ruce.
Cookies on Poetry Cove