Dva oblaky zasmušilé
podaly si ruce bílé
nad vysokou horou,
když se rděla zorou.
Jeden rodem ze Šumavy,
druhý něžný, zlatohlavý
v Beskydách se zrodil,
po Bečvě se brodil.
V srdcích obou plály blesky,
ze rtův jejich zněly stesky –
v této jitřní době
rozuměly sobě.
Tam, kde Kriváň témě zdvihá
v let se jejich peruť míhá:
tam sbor čeká druhů
ze slovanských luhů.
Slovač bědná volá, úpí,
ze srdce jí pijou supi
toky krve rudé –
„Bude vojna, bude.“
Lidé – bratří – ruce v klínu
nechají lkáť Slovačinu,
rváť z ní roucho chudé –
„Bude vojna, bude.“
Ať se lidé rdějí v líci,
oblaky až hřímající
tasí blesky rudé –
„Bude vojna, bude.“
Oblaky dva zasmušilé
unáší v spěch křídlo bílé
a v modravé dálce
svolávají k válce. –