Já s oblaky jen rozmlouvám,
kdykoli vyjdu na vzduch vonný,
a nezačnu-li hovor sám,
tož rozmlouvati počnou ony.
A všední hovor spřádáme.
Jak spal jsem? A jak vy jste spaly?
„Na horách postel míváme,
dnes pralesy nám nocleh daly.“
Ó rcete, kam letíte dnes?
„Ach k Tatrám jen, jsme unaveny,
však zítra k moři přes háj, les
a s námi naše děti, ženy.
Tam moře zve nás k lásky hrám –
zde slyšíme jen výkřik bídy,
leč přece vzpomínáme tam
na Bečvy šum a na Beskydy.
Zde oblažil nás mnohý květ,
zde čerpáme vždy nové síly,
zde jsme se milovať a pěť
a bleskem vládnouť naučily.
Zde hory přizvukují nám,
když promluvíme hromu hlasem
a k blankytovým výšinám
nás pojí zlatým duhy pásem.
Zde do černé nám kadeře
se sypou zlaté růže rána,
zde celý kraj nás v důvěře
zve na svá ňadra květovaná.
Ó krásný kraj! Jen lid, ten lid
kéž by již jednou ustal lkáti,
a vzbudil se v něm pýchy cit
a naučil se bojovati.
Ó probuďte již duši v něm,
my přichvátáme ku pomoci,
a skutkem bude, co je snem,
den zlatý zkvete z temné noci!“
A tichne hovorný jich ret,
již kynou rukou v rozloučení
a než dáť mohu odpověď,
oblaků zlatých viděť není. –