Rád bych se, oblaky, otázal,
znáte-li rodinné svazky,
ženíte-li se a vdáváte
ze zvyku jenom či z lásky.
Ach láska! zda-li pak posavad
není vám báchorkou planou,
zda pro ni ještě z vás někomu
slzičky po tváři kanou?
U nás už dávno dozněla,
v knihách jen o ní se píše,
ve srdcích po ní ni památky –
u vás snad najdem ji spíše?
Snad u vás novou říš zakládá,
divy a zázraky tvoří
a květ svůj plamenný zjevuje
v ranní a večerní zoři?
Snad u vás rozkvétá lásky máj,
jenž u nás kvete jen v básni –
ó! proto tolik vždy býváte
rumění, zlatí a krásní?!
S rozpjatou proto náručí
nad světem létáte vezdy
a líbáte zemi, nebesa,
slunce a měsíc a hvězdy!
A pro lásku se i bijete,
v ňadra si vrážíte blesky,
slz hořkých cedíte potoky –
mé oblaky, tak je to hezky!
Ach u nás je všecko juž naopak,
zde bouchá z láhví jen zátka
a místo slz teče révy mok
a břečka chmelová sladká.
A z lásky smějí se mládenci,
mladé i odkvetlé krásky,
a vdá-li se kdo a ožení,
jen ze zvyku, málo kdy z lásky!