Ta láska moje – labuť sněhobílá,
když z vln se noří,
a ve vonný vzduch mocně zatoužila,
až ke slunci tam na blankytném moři.
Leč šípem klamu tknuta náhle klesá
a tiše zmírá,
zrak v bolestech obrací na nebesa
a v tonech hasne zbortěná jak lýra,
a tiše zmírá.
A proto s oka mého plynou slze
a ze rtů vzdechy,
i je mi, jak by cíl můj mizel v mlze –
a proto smuten jsem a bez útěchy!