Na Radhošti v růžích z rána
zlatý oblak klečí,
Valašskému kraji, lidu
žehná, blahořečí.
Kam pohlédne – všudy, všudy
krása neskonalá
skvosty své a drahokamy
hojně rozsypala.
Kam pohlédne – všude, všudy
pole, nivy, plesa
a chaloupky rozptýlené
poblíž hor a lesa.
Ve toužebném zanícení
bílé ruce vznáší,
jak by přivinoval k srdci
tu krajinu naši.
Jak by ji chtěl ňadry chrániť
od zkázy a bídy
a jen úsměv, rosu, kvítí
házeť na Beskydy.
A zas hlavu k prsoum chýlí
jak by cítil lítosť,
že Bůh nebyl duši jeho
vtělil v lidskou bytosť.
Že mu věčně není přáno
jeviť lidskou řečí,
kterak tomu kraji, lidu
žehná, blahořečí!