Dnes duše má je, dívko, plna tebe, jak hvězdné záře to večerní nebe: a touha se v ní zbouzí nevýslovná, slavičí písni, lesní vůni rovná,
labuti bílé na jezeru tichém. – Tě nemilovať bylo by snad hříchem: já posud vidím krásu tvoji mladou i slzy tvé, jak s oka se ti kradou
a tiše rosí bledé tvoje líce; slyším tvé lkání, sirá holubice, zřím zoufalství tvé ztajené jen zpola. Ó, kráse v slzách nikdo neodolá;
rád před ní každý na kolena padne a život za ni dáť – jak je to snadné! Tvůj obraz v nitru duše moje chová, jak zlaté blesky spona démantová,
jak rosu v ňádrech purpurová růže – jej z duše nevyrvu – to smrť jen může! Má láska k tobě každým dnem je větší, korunou bujnou všechny stromy předčí,
vysokým vzletem ptáky pod oblohou – A přece ji musím v prach pošlapať nohou, nesmí se vznésti orlem do azuru... Jest jako slunce, když zapadá v chmuru,
jak noční oblak, v přeletu když pláče, jak pustý sad, jak opuštěné ptáče, jak rosná krůpěj průsvitná i čistá. Ty v srdci nesmíš popřáti ji místa,
žádného místa – tak to osud velí! – Není mi přáno konejšiť tvé žely, s tvým vlasem hráť a s čela plašiť stíny mi není přáno... v právu tom jest jiný!
My nesmíme se žitím vésti spolu; jsme jak dvě hvězdy: jedna padá dolů a druhá nemůže ji zadržeti, musí se dívať, kterak v propast letí,
paprsky zlaté kterak v tmách jí hasnou – Jsou obě bídné, žádná není šťastnou, ta jedna v propast bez cíle se kloní, a druhá osiřelá pláče po ní!
Cookies on Poetry Cove