„Oblaky jitřní, pomalu,
vždyť doletíte, dojdete,
než na zeleném úvalu
tvář slunka rozkvete.
Pak nachovými červánky
ret napojíte žíznivý,
s jásajícími skřivánky
vzduch rozvlníte zářivý!“
Darmo stavím let těch nebes okřídlencův,
spěchají jak v pole hejno mladých žencův,
na rtech zlatý úsměv, náruč plnou věncův.
A věru! nebe jak pole žita
nachovým zlatem červánků zkvítá
a slunce zlatá tvář,
veselý hospodář,
jenž s úsměvem žence na pole vítá.
A oblaky čile
kasají sukně a rukávce bílé
a brodí se ve zlatém klasu,
až k útlému pásu,
ba v úrodě zlaté celé se topí
a sekou klas zlatý a vázají v snopy
a kolem prvního mandele
tancují vesele.
V tom shaslo červánků kouzlo –
Slunéčko vklouzlo
v mraků šedivý stan
a zlatý nebes lán
hned
zsinal a zbled –
a z ruměnných oblaků
stojí tu zástup šedivých žebráků,
jenž v májovém ránu
buší na nebes bránu.
Po chvíli slunce Petr jak svatý
na nebes práh zas vychází zlatý
a skvoucí paprsek
mu z jasných očí tek
na žebráků davy
jak rosa a zlatá zář slávy,
pak v průvodu jejich jak velekněz
vznáší se do nebes!