Já pohlížím teď na svět jinak zcela,
co, drahá ženo, v lokty své tě vinu,
já mořem blaha neskonalým plynu,
když zlaté vlasy shrnuji ti z čela.
Tvá láska přede mnou ráj otevřela,
mé rámě skleslé nadchla znova k činu –
teď méně vidím v světě chmur a stínu,
dřív předsudkem se duše má jen tměla.
A netečně šla životem má noha,
já smál se lidské naději a touze,
zřel všady smrt jen, hrobu plíseň pouze.
Leč teď, co srdce tvoje na mém buší,
zřím v záři svět, zřím všady stopy boha
a věřím znovu v nesmrtelnou duši!