Dvojku na ramena,
boty po kolena,
v kožich chlupatý,
teple upjatý
myslivec jde na jelena.
V hustém, černém lese
o strom podepře se,
a kryt závějí
čeká v naději,
až zvěř ukáže se.
Jelen v tom a laně –
myslivečku na ně
pevnou rukou měř,
hle, ta krásná zvěř
vstříc smrtelné přišla ráně.
Ale jaké zmatky!
padl naň sen krátký,
a než promnul zrak
a ví co a jak,
zvěř juž mizí bez památky.
Střelí – rána lichá...
Mysliveček vzdychá,
smuten kráčí zpět
proklínaje svět –
leč juž pozdě honí bycha!