Hle, první paprsk,
raketa zlatá,
z pozadí moře
jásavě letí
k šerému nebi –
za prvním v patách
druhý a třetí
jak zlaté šípy
mrštěné z luku –
pak sta jich srší,
jak z rozpálené
ohromné výhně
kotouče jisker
ohnivých, žhavých;
po vzdutých vlnách
stříbrné míče,
růžové, zlaté
klouzají, skáčí,
až moře všemi
barvami hraje.
Obloha rudne,
nítí se, hoří
požárem světla,
záplavou růží:
to na paletě
nebeský mistr,
rozličné míchá
ohnivé barvy.
Až našel pravou;
dotkl se štětcem
pozadí půdy,
vykouzlil slunce
velebné, mladé –
z mořského klína
právě se noří.
Hle, jak mu ještě
po lázni kanou
s kadeří zlatých
ohnivé kapky,
jak moře líbá
miláčka svého –
důvěrně z blízka
jak hledí sobě
do věrných očí.
Výš slunce vstoupá.
Velebný chorál
zpívají vlny
na uvítanou,
se skal se vznesli
s pokřikem dravci,
a tleskajíce
černými křídly,
vysoko krouží
ve vzduchu ranním,
průhledném, čistém.
A z přístaviště
vyjíždí loďka
s bělounkou plachtou,
oblita celá
růžovým zlatem
jitřního svitu,
po vlnách letí
v ústrety slunci
jak posel lásky
hrdlička bílá:
jistě mu nese
jásavý pozdrav
blažené země.