Vůz života mého s vrcholu se řítí...
Vozka-smrt, hle, sedí na kozlíku,
nedbá zděšeného mého křiku:
„Zastav, smrti, vozu kola rozjetá,
rád bych uvil kytku z májového kvítí,
jež po loukách kolem všady rozkvétá.“
Vůz života mého s vrcholu se řítí...
Vozka-smrt se chechtá na kozlíku,
čekám konec v každém okamžiku:
„Zadrž, smrti, vozu kola prokletá:
chci žít ještě, dokavad mi slunce svítí,
v modru skřivan pěje, jara poeta.“
Smrt se směje jen a povoz v důl se řítí.