Růžové oblaky
s mladickým nadšením
jaly se dováděť
po nebi večerním.
Dva a dva pospolu
v kole se točily,
s děvou jak líbeznou
mládenec spanilý.
Tiskly se úžeji
bělostným ramenem,
tváře jim hořely
nachovým plamenem.
V medové polibky
rozplýval žárný cit –
v tom na ně měsíček
přišel z hor posvítit.
Oblaky leknutím
jako sníh pobledly,
prchaly ku horám
ukryť se do jedlí.
Leč tam už hvězdičky
očkami mrkaly –
oblaky stydlivě
obličej skrývaly.
Leč měsíc stříbrný
se smíchem mezi ně
a svítil do tváře
oblačné družině.
Chtěl hráť a dováděť
ten bílý stařeček –
ony však prchaly
jak stádo oveček.
Měsíček – ferina –
vklouzl vždy mezi ně,
až v posled unaven
usnul jim na klíně.