Řada velkých hor se k nebi týčí,
všechny jsou však malé, trpasličí
proti mojí lásce k rodné zemi,
která vzhůru pne se nade všemi
jako věčnost velká, neskonalá –
Leč má láska přec je bídná, malá,
vždyť na světě nikdo o ní neví,
jest jak v koutě pohozené zpěvy,
v jejichž listy nikdo nenahledne,
z prachu nesetře a nepozvedne;
vždyť se ještě neozvala činem,
a přec národ, vlast má volá: Hynem!
Velká bolesť, matička-li syna
zmírať zří a darmo ruce spíná;
větší bolest, syn-li slyší matku
o pomoc lkát, zoufat v nedostatku
a má v okov spjaté nohy, ruce –
Ó já v oběť takové pad’ muce
slyším národ, vlasť svou volať: Hynem!
nemohu však pomoci jim činem.
Řada hor se lásce mojí směje:
„Co je po velkosti, která neprospěje?“