Což dnes na Beskydách sněží?
Ne! Tam bílý oblak leží.
Tulí se k nim vroucně, sladce
jako děcko k rodné matce.
Však je děckem, ony matkou,
vždyť jej krmí rosou sladkou.
Kojí žíznivé rty jeho
ze pramene stříbrného.
Na haluzích vonných hebce
houpají jak na kolébce.
K mateřské jej vinou hrudi.
Ráno slunéčkem jej budí,
Teplých vánků celováním
a skřivánčím zpěvem ranním.
Vzbuzen vzlétá v síle nové
k zlaté výši blankytové.
Beskydy však osiřelé
slzami dřív zrosil celé.