Do mých oken hledí Múza,
bázlivý zrak laní,
smutná, až mne protkla hrůza –
„Proč dál nejdeš, paní?“
Stála bledá na zahrádce,
hlavu ve závoji,
vlasy učesané hladce,
ve smutečním kroji.
„Nuže, pověz, co tě trápí?
Proč jsi usoužená?
Potkali tě drzí chlapi?!“
Mlčí jako pěna.
Z modrých oček slzy kanou –
„Cože ti je, cože?“
tisknu ruku milovanou –
„Nemám střechy, lože.
Zavřeli mi rodnou chatu,
zlá mi řekli slova,
vysmáli se mému šatu –
Bloudím bez domova.“
„Nemám také vlastní střechy –
Však pojď u mne bývat,
nebudeme bez útěchy:
v hoři budem zpívat!“
Svolila a u mne bývá –
Šťastni jsme, ač chudí:
na housle hrám, ona zpívá,
až to závist budí.