Do rybářské krčmy na břehu pozval jsem se maně k noclehu. Hluku byla plna světnice, na hromadě sítě, udice.
Rybáři tu předli rozhovor, pod obočím hustým žhavý zor. Drsně pohlédli mi v ústretí: smích jsem zaslech, rázné zakletí.
Na dřevěnou lavici jsem kles, krčmář sklenku vína hned mi snes. „Popatřte,“ děl, divně šklebě líc, „přilítlo k nám bludných ptáčků víc.“
Jizbou šerou jak se rozhlídám, spatřím sedět trojici tu dam. Trojici, už silně v odkvetu, Angličanek: jistě z výletu.
Ukloním se trochu v rozpaku – „Vždyť se známe,“ čtu jim ve zraku. Přeměřím je znova úkosem: Jsou to ony: ďas je přived’ sem!
Postojna už pásmo našich cest svedla, moře pak a hlučný Terst. Jak tři flétny pořád vzdychaly, jak prý cestou vším se zklamaly:
Moře zdálo se jim bez citu, slunce lilo oheň s blankytu. I dnes vedly řeči bručivé, plašíce sny moje zářivé:
Vyšly k mořským břehům dýchat chlad, zbloudily sem, měly žízeň, hlad. Dali jim zde ryby sušené a nechutné víno červené.
Poslouchal jsem na půl ucha jen, touže myslí celou k moři ven. Lampa olejová čadila, v skalách mořská bouř se budila.
V koutě ztichli snědí rybáři: naslouchali – úzkost ve tváři. Náhle pozvedli se, do noci vyšli, tonoucím snad pomoci.
„Pojďme také!“ zvolám rozhodně. „Tma je!“ „Vezmeme si pochodně.“ Vycházíme v rukou smolnice, dámy do plaidu se tulíce.
Jak stoupáme na skal výběžek, div nás neohlušil moře jek. Vlny lkaly, řvaly, duněly – dcery Albionu zněměly.
,,Má cit, viďte?“ k dámám pronesu, v tom vykřikly v hrozném úděsu. Vlna obrovská k nim skočila, do nitky je všechny smočila.
Dámy nahořkle se smějíce stály tu jak zmoklé slepice. A hned odcházely ve spěchu usušit se, ohřát pod střechu.
Za nimi však mořské bouře jek zněl jak výsměch, drsný úšklebek.
Cookies on Poetry Cove