Z modrého klína
šírého moře
noří se stěžeň,
pomalu zvolna
teprv loď celá.
Jak velká labuť
klidně se houpá
po vlnách blíže –
dojíždí v přístav
vítána všemi.
S paluby plné
mává sta šátků,
rukou sta kyne,
klobouky kynou,
deštníky, hole.
Po můstku lodním
pocestní proudí,
jak horský ručej
prudce se vinou
milým svým v náruč.
„Vy Seveřane,“
kdosi se táže,
„umíte u vás
také tak vřele,
radostně vítat?“
„Ještě snad vřelej,“
odpověď dávám,
„vítáme známé,
žel! úhlavního
též nepřítele.
Líbáme vroucně
dětinná ústa,
matčino líce,
běda – i ruku,
která nás bije.“ –