V podolanské dolině
přised ptáček k malině,
švarný šohaj k dívčině:
„Krásnější jsi bezmála
než malina dozrálá:
rci, zda by ses nevdala?“
„Ač mi nikdo nebrání,
mám dost času na vdání!“ –
„A mě mrzí čekání!“
„Čekej, však se dočekáš!“
„Pověz, co proti mně máš?“ –
„To: že piješ, v karty hráš.“
„Piju jenom ze zlosti,
v karty hraju z hořkosti:
že máš s jiným známosti.“
„To bych nevěděla s kým?“
„S myslivečkem Podhajským:
mluvíváš prý často s ním.“
„To je hrozné neštěstí!“
„Budeš, milá, v pověsti!“
„Ty s pijáckou neřestí!“
„Nedráždi mne, pro Boha!“
„Jsem já roba nebohá!“
V tom zní lesem: „Haloha!“
Šohaj stanul na smrt bled.
Podhajského krok tu ved:
čtveráctvím mu sršel hled:
„Hle, hle, panna s ruměnci
vine se tu k mládenci
jak nevěsta k snoubenci.
Budou svatby? – A kdy as?“ –
„Brzy: pozvem taky vás!“
„Přijdu!“ v lese zanik zas.
„Vezmeš si mě?“ šohaj řek.
„Vezmu, ale,“ hlas jí změk,
„nebudeš hrát?“ – „Hrál jen vztek!“
V podolanské dolině
hoch se tulí k dívčině,
ptáče k vonné malině.