Klekl jsem v chrámě
svatého Marka,
vroucně se modlil
za rodné bratry,
by vzchopili se
k mužnému činu
a z ponížení
vyrvali domov.
Mžikavé světlo
nesměle plálo
ve věčné lampě,
jak slabá víra
v tesklivé duši, –
stále jsem čekal,
v příští že chvíli
prskne a shasne:
leč světlo věčné
mžikalo dále
v chrámové lodi.
S obrazů kolem
ve zlatých rámcích
umění ryzí,
vznešené, velké
hledělo na mne
v nesmrtelné své
úchvatné kráse,
ve svěžích barvách,
jak plálo dřív už
před stoletími,
po věky roníc
do duší zbožných
nadšení svaté,
nebeskou radost
s tajemnou tuchou
lepšího světa,
kde vládne krása,
láska a dobro.
Dlouho jsem klečel,
nořil svou duši
ve zjevech krásy,
jež se sloupoví,
se stěn a stropu
půvabný odlesk
na skráň mou lily
jak rajskou sprchu,
jak jiskry božství,
jak posvěcení.
Mžikavé světlo
ve věčné lampě
jasněji vzplálo,
a v duši mojí
naděje s vírou
se zakotvila,
že jednou musí
po celém světě
zvítězit pravda,
krása a dobro.