Už mdlím a klesám ve zápase žití
a s resignací kloním hlavu v šíj,
z ruk veslo pouštím – oko slzy lij!
má loď se v propasť beznaděje řítí.
Už mdlím a klesám ve zápase žití!
A nadšení mé zvolna v srdci hasne
jak v temných chmurách zlatá jitřena;
k vám nadarmo jsem vzpínal ramena,
vy ideály nedostižné, krásné!
Mé nadšení juž zvolna v srdci hasne.
Můj duch se halí v tmavé smutku stíny,
toť orel zavřel v úzkou žití klec,
v ní bídně zmírá, ač byl zrozen přec,
by hvězdnými se vznášel baldachýny.
Můj duch se halí v tmavé smutku stíny.
A klesám, hynu ve zápase žití...
leč s resignací chladnou hledím vstříc
své záhubě; zde spásy není víc,
má loď se v propasť beznaděje řítí.
Tak hynu, klesám ve zápase žití!