Na štíhlém sloupu
lev okřídlený
rozpíná peruť,
jak by chtěl vzlétnout
do modré výše,
vykročit k slunci,
popatřit hvězdám
do obličeje.
Před ním se vlní
do nedohledna
zátoka mořská,
zrcadlo stkvoucí –
za ním vře město,
zjev pohádkový
s odleskem zlatým
minulé slávy.
Dřík objímaje
štíhlého sloupu,
v tvář dívaje se
lvu okřídlenci:
vzpomínám v duchu
s bolestí trpkou
na země české
lva zmořeného.
Kdy narostou mu
volnosti křídla,
kdy v nadšený let
rozepne peruť
a povznese se
v nebeský azur
zřít slunci, hvězdám
do obličeje?